Zákon
o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. v § 16 uvádí: „Příslušná
zdravotní pojišťovna hradí postupem podle § 19 odst. 1 písm. a) ve
výjimečných případech zdravotní služby jinak ze zdravotního pojištění
nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z
hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“
O
tom, že se nejedná o žádosti nijak výjimečné svědčí statistika žádostí, kterou
zveřejnila například Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR.
V případech nehrazené léčby není v praxi výjimkou její použití v souladu s § 16, který v odůvodněných případech umožňuje přiznání úhrady. Že se nejedná o jednoduché posouzení dokazuje i soudní...
Ústavní soud zamítl
nálezem Pl. ÚS 49/18 návrh skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení
zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a souvisejících
právních předpisů. Skupina senátorů tvrdila, že:
v přístupu k solidárně hrazené
zdravotní péči vznikají značné rozdíly v kvalitě a čekacích dobách v závislosti
na místu bydliště, druhu onemocnění a sociálním postavení;
pravidla úhrad jsou
neetická, když jsou zdravotníci „finančně trestáni za poskytování medicínsky
žádoucí péče a tím jsou vedeni k protiprávnímu odmítání nemocných pacientů a
také k poskytování zbytečné péče pacientům zdravým“;
cenotvorné mechanismy
nezohledňují náklady a přiměřený zisk, neboť jsou výsledkem korporativistických
dohod zájmových skupin a úhradový systém je nepředvídatelný, jelikož úspěch
podnikatele ve zdravotnictví není dán jeho úsilím, kvalitou či etickým
přístupem k pacientům, nýbrž schopností vyjednat si v netransparentním
prostředí ekonomické výhody s pojišťovnami.
Ústavní soud se zabýval
vytvářením a fungováním sítě poskytovatelů zdravotních služeb, oblastí center
specializované péče, centrovými léky, rámcovými službami, seznamem výkonů
s bodovými hodnotami, úhradovou vyhláškou a individuálními úhradovými
dodatky.
Ústavní soud uvedl, že posuzoval ústavnost a zákonnost celkové koncepce
právní úpravy financování poskytování zdravotní péče, v níž neshledal důvody
pro zrušení zákona. Současně však uvedl, že účastníci právních vztahů mají možnost
se dovolávat svých práv, pokud při aplikaci zákona dojde k jejich porušení. Protiústavnost
napadených, ale i souvisejících ustanovení, lze opětovně Ústavním soudem přezkoumávat
i pokud bude jinak odůvodněna.
Společnost Medac požadovala
zachování zařazení treosulfanu jako léčivého přípravku pro vzácná onemocnění.
EMA konstatovala, že kritérium prevalence bylo splněno, je však ale nutné prokázat
existenci významného užitku, a to ve srovnání s léčivými přípravky busulfan
(Busilvex) a thiotepa (Tepadina), jakož i léky na bázi melfalanu a cyklofosfamidu
registrovanými na vnitrostátní úrovni.
I přes předložená srovnání EMA došla k závěru, že nebyla dostatečně prokázána
existence významného užitku u léčivých přípravků na bázi melfalanu a
cyklofosfamidu.
Evropská komise proto následně přijala rozhodnutí o registraci humánního
léčivého přípravku, ale zároveň rozhodla, že lék již nemůže být dále zařazen
jako léčivý přípravek pro vzácná onemocnění.
Evropský tribunál
tedy musel posoudit, zda jsou v projednávaném případě léčba vzácného onemocnění
a kategorie pacientů, u kterých se použije Trecondi-treosulfan, rovněž pokryty léky na bázi melfalanu a cyklofosfamidu podle jejich SmPC.
Ačkoli mezi nemocemi a populacemi, na něž se použijí srovnávané léky, dochází k
částečnému překrývání, nemění to nic na tom, že Trecondi-treosulfan je
indikován v případě některých nemocí a některých kategorií pacientů, k jejichž
léčbě nejsou indikovány léčivé přípravky na bázi melphalanu a cyclophosphamidu.
Z uvedených důvodů tribunál rozhodnutí
Komise zrušil.
Chcete i Vy mít přehled o soudních sporech,
které mohou mít vliv na oblast léků a zdravotnických prostředků? Kontaktujte nás. V rámci našich služeb Vám nabízíme
pravidelné přehledy důležitých zpráv z cenové a úhradové regulace, ale i z
rozhodovací praxe lékových agentur či ministerstev.
